Jsou snad všude. Ať už koupíte jakoukoliv hru, pro sebe či pro svou ratolest, dříve nebo později se přistihnete s kreditkou v ruce a vyplňováním formulářů pro nový skin či nějakou vymoženost, AVŠAK studia, která se zabývají hrami překročila pomyslnou mez, kdy je to dle internetové veřejnosti už moc.
Byznys je byznys
Hra, za kterou lidé platí, a přitom si ji ještě nemohou ani zahrát, to je něco jiného na dlouhé povídání. Avšak to, že když si koupíte tuto hru, tak si budete muset připlatit čtyřikrát tolik, abyste vůbec mohli celou hru dohrát jenom proto, že studio hru rozkouskovalo a vy si musíte zaplatit všechny části, to je odvrácená strana mince, kterou by bylo dobré raději vhodit do tavící pece.
Nejen, že studio dalo cenu za různé esenciální doplňky dosti nahoru, ale také ještě dalo druhou možnost, která je však skoro nemožná a to, že si části budete odemykat tím, že budete hrát – asi patnáct hodin denně každý den v týdnu a měsíci. Skutečného herního času. A to jsme ještě nezačali o lootboxech.
Proč zrovna hry?
Je toho poslední dobou až moc. Pro hráče ze staré školy, který byl zvyklý, že když si zaplatí hru, tak si platí doopravdy celou hru, je tohle naprosto nepochopitelný svět. Už jen to, že si lidé kupují na internetu zboží, které vlastně ani nemůžou v nejbližší době mít, to je dosti pochybné. Co je však nutné zmínit, tak hnací silou tohoto posouvání mikrotransakcí ve hrách jsou děti. Děti a jejich rodiče, kteří namísto, aby je poslouchali řvát celý den, jim raději to a to zaplatí. Rodiče platí, děti jsou spokojené a společnosti vydělávají. Nejhorší na tom je, že ty děti si samy tvoří nevědomky budoucnost, kdy mikrotransakce ovládnou čím dál více místa.
Mikrotransakce jsou jako kdybyste si zaplatili dort, dovezli by vám půlku a řekli, že za zbylou půlku musíte zaplatit znovu, a ještě si k tomu musíte dokoupit marcipán, protože ten nebyl v původní ceně. No není to sprostota?